Člověk a stromy  (reportáž ze semináře)

Toto je velice hluboké téma, odkrývající často netušené souvislosti. Dnes je již i malým dětem jasné, že zde na Zemi člověk bez stromů nemůže přežít, zatímco stromy bez člověka mohou. Člověk má svobodnou vůli, stromy nikoliv. O stromech a o vzájemných vztazích člověka a stromů by mohl vyprávět pan Karel Kříž. A také vyprávěl…

K umělecké práci se dřevem se dostal po mnohých životních útrapách a těžkých prožitích. Dnes je na něm vidět, a nijak to také neskrývá, že je šťastný, že si vybral dobře. Ke stromům cítí velikou úctu a pokoru, se stromy ho váže hluboké přátelství, poznání a pochopení. Uzrálo v něm rozhodnutí, že by se rád o svoje poznání a zkušenosti podělil s ostatními. Tak vznikl dvoudenní prožitkový seminář „Cesta stromů“.

Byl večer, pátek 11. června 2010. V penzionu Relax v Chřibské se nás sjelo kolem 10 zájemců. Uprostřed lesů, tam kde by silniční automobilový provoz způsobil nevratné škody na přírodním prostředí, může jednokolejná železniční trať zajistit základní dopravní obslužnost, aniž by měla tyto zničující účinky. Penzion Relax stojí přímo u malého nádraží Chřibská a motorový vláček, který tu občas zastaví, nijak nenarušuje klid tohoto místa, spíše posiluje podvědomou vazbu na okolní civilizaci.

Posadili jsme se pod košatou lípu, pan Kříž rozbalil svoje dřevěné výrobky a začal vyprávět. O keltském stromokruhu, o tom, jakou má který druh stromu funkci v přírodním společenství, jak jsou tyto funkce rozdílné, jak si dovedou stromy vzájemně vyhovět, ustoupit, doplnit se ve svých úkolech. Jak oddaně a bez zaváhání plní tyto úkoly, bez jakýchkoliv protestů, i když často ve ztížených, ba nemožných podmínkách. Když má strom zahynout, ještě tentýž den do posledního dechu plní v nezmenšené míře svůj úkol, nerezignuje, naopak ještě zvýší svoji aktivitu.

Výňatek z doprovodného textu, který nám pan Kříž připravil: „Stromy jsou ušlechtilé nádoby, plné energie, léčivé síly, zkušeností i životních příběhů, s velkou dávkou trpělivosti. Žijí tu s námi, pozorují tento svět a také nás, už stovky let. To my, lidské bytosti, stále více ztrácíme schopnost vnímat přírodu kolem nás a dnes už i sami sebe! Stále se za něčím ženeme, a když toho dosáhneme, pospícháme zase dál… a tak to jde stále dokola. Není nutno nikam spěchat, a stromy to vědí. Prožívají svůj život v harmonii se svým okolím a celým světem, každý den. Začněme se od nich učit a používat více citu a lásky ve všem, co činíme. Budeme překvapeni, kolik problémů, i zdravotních, tím vyřešíme.“

Mohli jsme sledovat, jak na řezu větví či kmenů letokruhy zachytily všechno, co se kolem stromu událo. Struktura dřeva, hustota a tvar letokruhů, vzrůst stromu, tvar koruny a různé anomálie, které každý strom má, zachycují, co ten strom prožil, to je paměť stromu. Je úžasné pozorovat na řezu, jak v místě, kde má vyrůst do strany větev, se od jádra táhne napříč letokruhy viditelná jemná nitka, jen taková zhmotněná energie, která sílí, jak postupuje ke kraji, až se z ní zformuje nám známý suk, tedy jádro nové větve. Obdivovali jsme, jak právě těchto členitých útvarů na řezu dovede pan Kříž využít, opracovat je, vybrousit a zhotovit nádherné výrobky, které všem přinášejí radost díky své přirozené kráse.

Postupně nemluvil jen pan Kříž sám, ale pod dojmem té krásy a sdílené přírodní moudrosti začali i ostatní vyprávět svoje zážitky z přírody i různé analogie z denního života, včetně dětí. Vznikl tak opravdový prožitkový seminář s uvolněnou otevřenou atmosférou, která by se dala charakterizovat jako „co na srdci, to na jazyku“. Roj komárů nás zahnal do bezpečí interiéru, kde jsme pokračovali až do pozdních večerních hodin.

Druhý den dopoledne výklad o stromech pokračoval, tentokrát jsme se usadili pod velikým javorem. Na úvod zaznělo několik tónů lesního rohu, který má svůj původ v tomto prostředí a jeho zvuk přesně zapadl do té atmosféry. Každý z nás si mohl vybrat z připravených nedokončených výrobků, dostal odborný výklad a pomocí brousicích a lešticích nástrojů prováděl konečnou povrchovou úpravu. Hotová díla se napouštěla ušlechtilým voňavým olejem. Najednou jsme to všechno viděli jinak. Dotek dřeva, kontakt s tím materiálem, je podmanivý. Když navíc pod rukama vzniká něco krásného, je to silný zážitek. Dokončené výrobky jsme si směli ponechat na památku.

Odpoledne jsme všichni vyrazili na výlet do pískovcových skal Českého Švýcarska. Po nějaké době jsme se usadili na rozlehlé louce k odpočinku, kolem nás byly hory a my jsme poslouchali fujaru pana Kříže, jejíž zvuk se pěkně od nich odrážel. Dojmy z přírody se mísily s vyprávěním různých životních příběhů a úvahami o věcech obecně lidských, třeba jak na rozdíl od rozumového poznání je citový prožitek nesdělitelný, jak si musí každý tu svoji duchovní cestičku prošlapat sám. Pomoci tu jsou, ale bez velké touhy a vlastního úsilí to nejde, a mnoho lidí nenachází odvahu něco ve svém životě měnit, zůstávají stát ve svém duchovním vývoji. Pokračovali jsme v cestě na vrcholky kopců, začalo pršet, postupně docela hodně. Nevzdali jsme to a byli jsme odměněni nádhernými pohledy do údolí, jak z lesů za bezvětří stoupala pára, jako v pohádkové krajině. K tomu zase zněla fujara, déšť nám nevadil, bylo to nádherné. Večer po návratu pokračoval výklad o zpracování dřeva a o dalších souvislostech cesty stromů s lidským putováním, doplněný poslechem hudby a ukázkou z literárního díla. Někteří dokončovali svoje výrobky.

V neděli proběhly ještě dvě spontánní akce. Dopoledne se pan Luděk Smolka na požádání ujal výkladu o čakrách, nesmírně inspirativním a přesvědčivým způsobem. Potom jsme odjeli do vzdálenějšího lesa navštívit jeden z nejstarších smrků v širokém okolí. Nikdo z nás toho nelitoval, majestátní obr stařec uprostřed lesního porostu, zakořeněný v meandrech lesního potoka. Jeho kmen obepnuli rukama tři dospělí lidé. Stáli jsme pod ním a nedohlédli jeho vrcholu. Jakou úctu jsme k němu cítili! Také jsme cítili jeho příznivou odezvu. Byla to krásná tečka za celým seminářem. Loučili jsme se s dojetím a touhou se zase někdy sejít při podobné příležitosti.

Rudolf Dvořák, účastník semináře