Pokojný dům

Růžena Svobodová

(Drahému příteli F.X.Šaldovi v upomínku na les Ardenský)

povídka pokojný dům

 

1.

            Žiji na samotě, v domě postaveném hluboko v lese, mezi šťastnými lidmi, mír mám v duši a k nikomu zášť. Ano, lidé kolem mne jsou šťastní, protože jsou bez viny, a nikde není štěstí než tam, kde viny není, nebo kde je vykoupena. Duševní život žijí tu jako na rozhraní věků. Staré tu v kráse umírá, nové se tu v kráse tvoří a kdyby sem zabloudil Platon, zaradoval by se a věděl by, že nemyslil svých čistých osvobozujících myšlenek nadarmo.

 

* * *

            Večer slýchám houkati sovu. Sedává na borovici, nebo i na švestkách v zahradě a volá. Zavolá dvakrát, zavolá třikrát, kulich se ozve a přiletí k ní. Je to zcela prostý poměr milostný.

            V noci slýchám, kterak vítr šelestí v růžových stromech a v thujích pod samými okny. Thujím se říkává „stromy života“. Slyším tedy šuměti vítr ve stromě života. Chystá-li se k dešti, ze vzdáleného města zaznívají sem údery věžních hodin. Každý zvuk postojí trochu ve vzduchu, jako by zaváhal a jako by nechtělo se mu zemříti.

            Ráno tikají pod okny panny. Panny jsou krůty, domácí ptáci, vzrůstající denně do krásy. Jejich hrdla jsou stále růžovější. Podobají se korálům, vykoupaným v mléce. Panny mají jakýsi důvěrný způsob žvatlání, pohybují při tom plavně krčky a budoucí krocani pánovitě se čepejří, nadouvají černěbílé, kroužkované peří a zlobí se bez příčiny, jenom aby prozradili včas svou mužskou nadvládu.

            Slunce vpadá do oken mezi letorosty broskvovými. Světnice je veselá.

            Dům je utulený mezi zelení; zdá se, že se z něho díváš na svět oknem smaragdovým. A před oknem v zeleni svítí dva stromy růžových růží, přetížené tisíci květy, jeden s nádechem fialovým, druhý s nádechem žlutavým, oba plameny života.

            Před domem padají na cestu a na trávník stíny keřů svídových a klokočových i stromů ořechových. Stíny, které se kladou na cestu, jsou šeré.

            Vítr zřídka kdy ztichá na těchto výšinách. Přilétá vždycky nasycený vším, co na cestě potkal: vůní rozkvetlých akátů, šípků, jasmínů nebo černých bezů, jeho červnový dech je teplý a vonný.

 

2.

            Ráno vybíhají na práh dva malí hošíci, jeden sedmiletý, druhý osmiletý, oba umytí, čisťouncí jako zrcádka. Starší v zeleném kloboučku, mladší v červeném kloboučku. Ten v červeném kloboučku je něžný jako dívčinka a říkává, že by líbal celý den a celý svět, ten v zeleném kloboučku si dlouho a pečlivě otírá tvář, když ho někdo políbí. Ten v červeném kloboučku si protrpí život se svou něhou! Od toho v zeleném kloboučku budou trpět všichni kolem. Tak je to ustanoveno od kolébky, ale prozatím to ještě nikomu nevadí a nikdo o tom neví.

            V pražském kterémsi sadě je postrachem malinká, hezounká dívčina, protože chce objímat a líbat všechny děti po řadě a děti před ní prchají. Dostane-li za muže hošíčka v červeném kloboučku, osud se nad nimi slitoval, ale dostane-li za muže hošíčka v zeleném kloboučku, osud ji opustil. Ale prozatím ani tohoto tajemství nikdo nezná.

 

 

3.

Po ránu objeví se před domem pod ořechy stará tetička. Je to tetička váhavá, mluví pomalu. Její život přešel; nikdo neví jak. Těžko prozkoumat minulost takové tetičky. Niko by neuvěřil, že bývala hbitá a že spadla v mládí v rozpustilosti do vantroků u mlýna. Bůh ví, jak život protloukala. A nyní čeká smrt a bojí se jí, chystá se, že se vzpruží a že ji zažene. Ale pak, pak, až nebude pomoci a bude odvolána, vybrala si již zaměstnání: bude v zahradě nebeské plít. To se jí nejlíp líbí. Schová se mezi rybíz a vzrostlý chřest, žádný z andělů hlídačů ji neuvidí, až půjde po cestě mimo ni, a ona bude stále tak váhavě vytrhávat bylinku po bylince z vlhké země a pozvedne hlavu teprve, až neuvidí ani jediného peříčka z andělských křídel.

            Tetička vycházívá z rána na chvíli na sluníčko, obejde třikrát kolem po hrázi malinkého kachního rybníka, a ačkoliv je tu možno chodit po lesních cestách celé dny, tetička říká: „Ne, není tu kam vyjít, je tu jediná procházka, kolem tohoto rybníčka!“ A obejde jej třikrát, cosi si mumlá, cosi z temného, všem neznámého života, a vrátí se domů ke kuchyňské práci.

 

 

4.

           

Paní v myslivně je mladá a usměvavá. Má růžové tvářičky a její čelo leskne se jako bledé hedvábí. Umí hovořit s dětmi, s každým vesele porozpráví; na muže se jenom usmívá, stále mu ukazuje řadu bílých zoubků. Ráno chodí do zahrady, oděna v šaty ze švýcarského kartonu, červeného jako velikonoční vajíčko, v ruce má nůžky, protáhne se mezi dvířky, vejde mezi rybíz a rozkvetlé měsíčky a zpívá si tichou veselou písničku.

povídka pokojný dům

 

            V zahrádce bydlí domácí ochočený had a krotký salamandr. Kdysi se tam přestěhovala žába, ale nevydržela tam dlouho. Had by ji pozřel a mladá paní ji sotva zachránila.

            Z jara bývá zahrádka jako malé Holandsko. Mladá paní objednává cibulky od Krelage z Harlému, jedenáct set šedesát pět kusů, a všechny je sama zasadí. Svoje hošíky učí zázraku proměňování hmoty, vykládá jim o vzniku a životě květin, které mají duši jako my a snad ještě mnohem pěknější, které dýchají, cítí, milují, ale netrpí. Snad tolik netrpí. O to jsou snad lepší a šťastnější než my. Ale i my můžeme mít také krásné duše, věříme-li v dobro, v bratrství lidí, a dovedeme-li bojovat proti sobectví.

            Květiny se radují ze slunce, ze vzduchu, z teplého větru a ze svitu měsíčního, říkává dětem. Vodívá je do svého Holandska mezi kvetoucí anemonky, tulipány, hyacinty, narcisy, irisy a primulky, a vykládá jim, jak tato krásná stvoření cítí! O vnitřním životě květin jim též vypráví. Každá z nich má jiný životopis a každá je malá chemická továrnička, jako jsme my, a má duši jako nejněžnější člověk.

            Za domem vrší se vysoký chlum, porostlý krásnými staletými borovicemi. Jejich kmeny ve slunci růžově září. Jsou to staré, slavné, povětří navyklé a otužilé stromy s povýšenými korunami, přezírajícími celý kraj. Háj jejich býval hájem posvátným. Nyní v něm stojí zpustlý a vyloupený křesťanský chrám bez oltáře, bez světce, s vytlučenými okny, s dutou podlahou. Od chrámu po stráni dolů spustily se bílé kapličky s červenými střechami a s obrazy znázorňujícími všechno fysické utrpení proroka mučeného a umírajícího pro myšlenku spasitelskou. Východní deště a větry smývají obrazy v kaplích, rozpouštějí červeň, kterou jsou malovány a ona stéká po bílých stěnách, jako by kapličky krvácely na ústech.

povídka pokojný dům

 

            Za chlumem borovým ke straně západní sklání se mýtina, porostlá březovým mlázím. V jejím středu stojí jediná stará bříza, matka všech kadeřavých břízek na stráni, úplně osamělá a nakloněná k východu. Je to bříza zasvěcená nejmladšímu bohu, který snad v ní v noci přespává. Její dlouhé vlasy houpají se ve větru jako na zpupné, umíněné hlavě. Ale bříza všechno ví, o čem se bohu v noci zdává, a opakuje si to povodňovou melodií po celý den.

            Mladá paní miluje sesterskou láskou tento strom, denně i za největší bouře a plápolavého vichru, který proniká již až na samou pleť a chladí ji, jako by si vyšla nahá, navštěvuje velikou rozpukanou břízu se zpupnou, rozkolébanou hlavou a naslouchá oddaně božským, melodicky sdělovaným snům.

            Chodívá-li muž na jaře na tetřevy, vyprovázívá ho mladá paní až pod stráň. Na zpáteční cestě ve chvílích modravého svitu navštěvuje vždycky přítelkyni břízu. Bůh v těch chvílích ještě dříme v jejích korunách, neodletěl dosud kralovat; bříza je pokojná, zadržuje dech, ani větvičkou nepohne, ani nezadýchá. A mladá paní pokládá hlavu k jejímu mateřskému pni a čerpá z ní svrchovanou moudrost a svěží sílu pro svůj dobrý, jasný život.

 

5.

V myslivně bydlí též starý pán a stará paní. Jsou to rodiče paní mladé. Jejich věk je utěšený a radostný. Prožili život přičinlivý, neúnavný. Dceru mají pěknou, zdravou, duši má světlou jako letní den, ze všeho se raduje, za všechno děkuje, ničeho nepokojného si na osudu nežádá; zetě mají snaživého, dobrosrdečného, vnuků se dočkali.

Kvůli rodičům přes jejich pokrokovost byly udržovány domě staré zvyky, z úcty k životu předků, pro krásu vzpomínky.

            O velký pátek, než se v kostele věčné světlo zhasne, zapálil vždycky kostelník od něho hromničku, vložil ji do staré, řezané, barevnými kvítky vroubené svítilny, zabalil ji do vyšívané plachetky a zanesl světlo nahoru do lesů staré paní, aby si po dávném zvyku rozsvítila hromničku plamenem věčného světla.

povídka pokojný dům

 

            Babička čte mnoho knih. Vyzná se ve filosofii a v architektuře je sběhlá jako umělecký historik.

            Její sbírky starožitností jsou proslulé po celém království.

            Má plné pokoje starých skříneček, skleníků a prádelníků, židliček mahagonových, zdobených bronzovými lyrami, skřínek vykládaných stříbrem a mědí.

            Všechny starodávné almárky jsou naplněny vzácnými porculány, ladnými jako vodou se lesknoucími figurkami. Zahradnice s klínem květin nebo s náručí zeleniny voní si ke kytičce a malinký bílý beránek s růžovou hubičkou mečí u jejích nohou, bílé dámy v krinolínách hrají v karty u malinkého stolečku, naparáděná pastýřka mezi lichotnými ovečkami prosí nastrojeného pastýře o kanárka a nastavuje klec, když jí ho podává, zamilované párky sedají v růžových loubích oděny v čínské šatičky a učí se hrát na šalmaj. Košíčky s pomněnkami leží u jejích nohou.

            Ale ještě bohatší nežli porculány je stará paní na šperky. Nemine jediného vzpomínkového dne, jediného výročí, aby jí pozorný muž neodnesl nějaké památky. K svatebnímu dni, na štědrý den, na narozeniny, vždycky dostává stará paní po starožitném šperku. V její ložnici stojí vykládaný sekretář naplněný těmito památkami.

            Muž staré paní byl výjimečný manžel, jak vykládaly přítelkyně. Celý rok přemítal o tom, jak by své Bertě podal něco krásného, jak by ji překvapil, takže ona sotva stačila to přijímat, Když s ní šel po ulici, pozoroval, byl by nejraději položil ruku na tvrdé dláždění, aby ona měkce šlápla.

            Na památkový vějíř, na nějž se babičce podepisovali všichni vzácní hosté, jí napsal:

            „Není větší radosti, nežli zabývati se tebou. Milujeme se, rozumíme si. Tvůj Kvido.“

            Stará paní nebyla ještě stará. Říkalo se jí tak jenom pro odstín s paní mladou. Stará paní zachovala si podivnou dívčí svěžest pleti. Její líce bylo růžové a hebké jako v letech dívčích, její rty červené, její chůze svěží. Odívala se vždycky v černé hedvábí, šuměla jím po domě, přecházejíc s vlídnou, moudrými myšlenkami získanou tichostí a povýšeností. Její způsoby byly jemně ovládané, řeč vážná a usměvavá i zdvořilá. Neodporovala nikomu, nesoudila nikoho. Vypravovala o svém dětství, o svém mládí, o svém zasnoubení, ale povídala to uhlazeně, až obřadně, že si sotva kdo dovedl představit, že také skotačila a že provedla kousky, za něž bývala kárána.

            Zámecká paní kněžna navštěvovala ji přátelsky a hovořívaly spolu s váhavou pozorností o osudech rodů a věcí, vzpomínajíce let předešlých, slavnějších a uctivějších.

            Dědeček byl člověk něžný, ale hned uzavřený jako citlivka, jak se ho někdo dotkl.

            Miloval lesy, byl lovcem, měl loveckého psa Renče, inteligentního a nudícího se jako člověk.

            Renč, bývá-li mu teskno, sebere se, unikne z lesů, projde dlouhou lipovou alejí, ulicí podle zámku na náměstí, obejde je a vrátí se zase lipovou alejí domů. Říkají, že tam chodí pro inspiraci, protože se vrací výborně naladěn, věrný, poslušný a uctivý.

            Dědeček brává hošíky na vycházky do lesa. Starší Jasánek jde vedle něho u samé nohy jako druhý Renč, upozorňuje dědečka na každou muchomůrku, na každého zajíčka, na dravce létajícího vysoko, vysoko v povětří, v samých oblacích, na jahody, na zmije a časem něco urve i s kořenem. Mladší Zvoneček pobíhá za nimi, hází kloboukem, trhá květiny, chytá zelené krásné a mrštné koníky do škatulek, přivře jim často některou nožičku a říká každému, koho potká: „Nashledanou, nashledanou!“ Tvrdí, že nejhorší věc na světě je loučení; jen toho kdyby prý nebylo.

            Zvoneček má dávno od maminky vymíněno, že jí smí vyhřívat postýlku, a aby se nemusil s maminkou loučit denně, usne při tom vyhřívání, denně ho maminka přenáší do jeho lůžka. Činí však to s nejsladším úsměvem, protože pak spává v teple jeho milého tělíčka, a zdává se jí, že je Zvoneček ještě malinký, že je to zcela malé miminko, kdy míval tvářičky jako teplé broskvičky.

            Zvoneček je zpěvák a nemůže ani chvilinku mlčet, a když ho dědeček vezme s sebou, vybouří mu všechnu zvěř. Zpívá ráno, je ho daleko slyšet, když odchází do školy zpívá, když se vrací, dlouho před příchodem oznamuje se svým zpěvem, a ještě večer u maminky v posteli vyzpívá všechny písničky.

            Má mladého, dobrého učitele, rozhořeného pro své povolání. Zpívá s hochy národní písně, a na něm se Zvonečkovi zpěv zalíbil. Zpívá si: „Přes zelené žitečko voda teče“ a celý dům jako od sluníčka raduje se z jeho písniček. Někdy ho babička doprovází na klavíru, jindy s ním maminka zpívá druhým hlasem a Zvoneček se nesplete, zpívá stále správně. Svého pana učitele miluje a neví, jak ho vynachválit, co o něm pěkného povědět. Vymyslil si k jeho chvále, že má pěkné zuby, a všechny ještě první, potom, aby ho uctil, snažil se všem namluvit, že pan učitel je synem Boženy Němcové. To aby věděli, že je z nejvznešenějšího rodu!

            Jasánek je šohájek pochybovačný, svého učitele již tak rád nemá a tomu, co ve škole povídají, tuze nevěří. Když je učil katecheta o andělu strážném a učitel jim vykládal o Macoše a ukazoval obrázky moravské propasti, doložil Jasánek doma:

            „Až já pocestuji s dědečkem na Macochu, já do ní skočím, abych se přesvědčil, jestli mne Pán Bůh nebo andělíček strážný zachrání.“

            Při tom se mračil jako starý mužský.

 

6.

            Odpoledne chodí se mladá paní koupat s oběma hošíky do malého rybníka, mezi zelené břehy starého jabloňového sadu. Široké krásné štěpy pokládají větve až na travnou hráz a šípky rozkvétají mezi jejich haluzemi. Nad sadem stoupá do hor mladý březový háj, pod sadem nad nížícími se stráněmi nelze viděti nic jiného než ohromnou vzdušnou tůň a daleko za rovinami klenoucí se oblohu, z jejíchžto hlubin vyvstává denně veliké červené slunce.

            Nekonečná propast nebeská, naplněná sladkým blankytem, všechna zaperlená a zazávojovaná dechem obláčků, bílá a bělavě modravá, se zlatými nádechy, zrcadlí se v malém rybníčku.

            Všechny ty čarovné a nikdy neunavující světelné vidiny odehrávají své divadlo před tímto malým zrcadlem přírody.

            A mladá paní s hošíky sestupuje do rybníka, do tohoto opakovaného zdrobnělého vesmíru, do tohoto líbezného obrazu všech proměn a nestálostí.

            V rybníku je kapří násada, kachnám je velmi přísně zakázán, a právě proto neznají nic opojnějšího nežli se tam vloudit. Přes to, že je zahrada zavřená, kachny vyčíhají chvíli, kdy někdo z domácích vychází dvířky, a vysypou se potichu a roztroušeně zahradou na rybník, utulí se do rákosí a kolébají se polospíce na vodách, jako kdyby jim hrála neviditelná hudba.

***

            Mladá paní naučila hošíky plovat. Zvoneček je hebčí a dovednější a plove lehounce velikými tichými tempy. Jasánek plácá do vody, dělá vlny mořské, snadno se mrzí a pak posedává na břehu. Zvoneček plove, libuje si, usmívá se. Kapřík se vymrští z vody, potká tam Zvonečkův krček a chňape po něm hubičkou. Zvoneček pochopí, že má na šíji kapříka, snaží se ho setřásti, oddychuje úsměvně a rozumí, že je to směšné. Ale kapřík chňape po krčku hošíkově a mladá paní je přinucena Zvonečka osvobodit.

            Pak se tomu všichni smějí, Jasánek směje se úmyslně hlubokým hlasem, jako by se to smál starý mužský a trochu ho mrzí, že nezůstal ve vodě a že kapřík nechytl jeho krček a že tím rekem nebyl on.

            Zvoneček povídá po koupání:

            „V tom rybníku jsou rybičky a ty mají nožičky a Šoch jim říká salamandři. A já jsem je chtěl chytat a šel jsem si k dědečkovi, aby mi půjčil síťku. Ale dědeček povídal:

            „Já síťky nemám, má ji Koubal!“

            Šel jsem ke Koubalovi a prosil, aby mi půjčil síťku. Ale Koubal povídal:

            „Já síťky nemám, má ji Kačaba!“

            I šel jsem ke Kačabovi prosit, aby mi půjčil síťku. A Kačaba povídal:

            „Já síťky nemám, má ji starý pán.“

            I šel jsem zase k dědečkovi a prosil znova. Ale dědeček povídal:

            „Já síťky nemám, má ji Koubal!“

            Tak mi pověz, maminko, kdo má tu síťku?“

            „Pro tebe nemá nikdo síťky, protože se dědeček o tebe bojí a nechce, abys se šplouchal sám v rybníce.“

            Zvonečkovi je to k smíchu, že ho všichni posílali do kolečka, hladí maminku a šeptá jí, jako by jí povídal něco nového a úplně tajného:

            „Maminko, já tě mám rád – strašně!“

 

Pokračování příště ...