Chceme-li nalézt člověka, který měl výjimečné vlastnosti, je nutné jej dlouhá léta pozorovat.
V jeho práci nesmí být ani stopa po sobectví, jeho myšlenky i slova znějí ušlechtilostí, klidem a mírem.. Nehledaje nikde odměnu, ani uznání zanechal po sobě viditelné stopy životní energie, která mu byla svěřena. Proto zde velmi rád musím vzpomenout na:

 

 

Muže, který sázel stromy

 

 

... Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv příšeří, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.

Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny. Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak pro nic za nic jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo. Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.

Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když jsem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše jako mořské vlny bijí v bouři do břehů.

Domácnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. V té chvíli jsem si všiml, že je pastýř čerstvě oholen. Všechny knoflíky měl pevně přišité. Šaty měl tak pečlivě vyspravené, že správky nebylo vidět. Rozdělil se se mnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň. Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půl druhého dne chůze. A mimo to jsem znal velice dobře ráz osamocených vesnic ve zdejším kraji. ...

Bydlí tam dřevorubci a pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijí natěsnané jedna k druhé. Podnebí je neobyčejně drsné, v létě i v zimě. Ta odloučenost obyvatele vydražďuje k sobectví. Nerozumná ctižádost se vybičovává v neustálou touhu uniknout odtud. Muži jezdí do města s náklady uhlí a potom se zase vracejí. Neustálé střídání naděje a zklamaní ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Ženy jsou plné záští. Konkuruje se ve všem. Stejně tak v prodeji uhlí jako v získání místa v lavici v kostele. navzájem se překonávají v ctnostech, ale soupeří i v neřestech. A také vítr nepřestává dráždit nervy. Dochází přímo k epidemiím sebevražd a mnoho je i případů šílenství, téměř vždycky končících vraždou.

Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídnul jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že to je jeho záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá, nenaléhal jsem. To byl náš celý rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát.

Společnost toho muže přinášela klid.

Na druhý den jsem ho požádal, aby mi dovolil u něho celý den odpočívat. Pokládal to za samozřejmé. Přesněji řečeno měl jsem dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se toho dozvědět víc.  Pastýř vypustil stádo a zavedl je na pastvu. Než odešel, namočil do vody ve vědru pytlík s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy. Všiml jsem si, že místo hole nesl železnou, jako palec silnou tyč, asi půldruhého metru dlouhou. ...

Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů.

Po obědě začal zase třídit žaludy. Asi jsem se tázal dost naléhavě, protože mi odpověděl. Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto ticíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. Postarají se o to hlodavci nebo se stane něco, co v záměrech Prozřetelnosti Boží není možné předvídat. Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nabylo vůbec nic. V tu chvíli mě napadlo, kolik je tomu muži asi let. Zřejmě mu bylo přes padesát. Pětapadesát, řekl mi. Jmenoval se Elzeárd Bouffier. Měl kdysi v rovině statek. Tam prožil svůj život. Ztratil jediného syna a potom ženu. Uchýlil se do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se, že tu situací napraví. ...

Řekl jsem mu, že za třicet let těch deset tisíc stromů, to bude krása. Odpověděl velice prostě, že kdyby mu Bůh dopřál žít ještě třicet let, vysázel by spoustu dalších dubů a těch deset tisíc stromů, by byla jen kapka v moři. Ostatně už se zabýval rozmnožováním buků a blízko domu měl školku, která vznikla ze zasazených bukvic. Stromky chráněné před ovcemi  drátěným pletivem vyrůstaly v plné kráse. Řekl mi, že pomýšlí zasadit břízy v místech, kde se několik metrů pod povrchem země skrývá trochu vlhkosti. Na druhý den jsme se rozloučili.

V dalším roce vypukla první světová válka  a pět let jsem byl na vojně. ...

Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají  starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy. Řekl mi totiž, a já jsem to také postřehl, že se o válku vůbec nestaral. Vytrvale sázel dál stromy.

Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.

Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statné a překročily už stáří, kdy je mohou ničit hlodavci. A kdyby bylo záměrem Prozřetelnosti dílo zničit, potřebovala by k tomu přímo cyklony. Elzéard Bouffier mi ukázal obdivuhodné háje bříz. Bylo jim pět let, byly totiž vysázeny v roce 1915, tedy v době, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sázel je na všech místech, kde právem tušil, že téměř hned pod povrchem je vláha. Byly útlé mladistvé svěží a plné odhodlání. Zdálo se ostatně, že při růstu vytvářejí pásma. O to se však nestaral. Vytrvale plnil svůj prostý ůkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích, od nepaměti vyslých, teče voda. Byl to ten nejůžašnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. ...

Také vítr roznášel semena. Když se objevila voda, objevily se také vrby i vrby košařské, louky, zahrady, květiny, a tak jakýsi důvod žít. Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni zvykli a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech  schopen představit si tu houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti.

Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se potýkat s beznadějí. Za celý rok zasázel víc než deset tisíc javorů. Všechny uhynuly. Další rok se vzdal javorů a sázel buky. Těm se dařilo ještě líp než dubům. ...

V roce 1933 ho navštívil užaslý hajný. Ten zaměstnanec mu úředně oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto "přírodního" lesa.

 A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Elzéard Bouffier chodil sázet  buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase  zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o rok později.

V roce 1935 si přišla  prohlédnout ten "přírodní les" opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby taková krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. ...

Elzéarda Buffiera jsem viděl naposledy v červnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se totiž zase na cestu do té pustiny. Ačkoliv válka zanechala kraj v zuboženém stavu, jezdil tam nyní autobus a zajišťoval spojení mezi údolím řeky Durance a horským krajem. ...

Autobus mě zavezl do Vergonsu. ...

Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vyrušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození.

Ve Vergonsu bylo také vidět stopy práce na díle, pro které je naděje nezbytná. Naděje se vrátila. Byly odklizeny trosky, strženy zničené zdi a obnoveno pět domů. Osada měla nyní dvacet osm obyvatel. ...

Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. ...

Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány. Z rovin, kde je půda drahá, přišli lidé a usadili se zde. Přivedli i mládež, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Na cestách potkáváme dobře vypadající muže a ženy. Chlapci a děvčata se umějí smát a mají rádi venkovské slavnosti. Dřívější obyvatelstvo je k nepoznání změněné od té doby, co se tu žije příjemně. Připočteme-li je k novým, víc než deset tisíc osob vděčí za štěstí Elzéardu Bufiierovi.

Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla Božího.

Elzéard Bouffíer zemřel v roce 1947 v domově pro přestárlé.

 

(Toto je pouze výňatek z krásné knihy: Muž, který sázel stromy - Jean Giono)