CESTA NA KONEC NAŠÍ ZEMĚ

 

Tolik si přejeme prožít něco duchovně krásného, silného, co by pomohlo ještě více upevnit naši víru v Boha a získat tak díky neopakovatelnému zážitku přesvědčení, které bude pevnou skálou pro nás i pro ostatní. Tyto vzácné chvíle jsou neopakovatelné a jistě k nám přicházejí, o tom nelze pochybovat, ale kde je ta neochvějná síla našeho přání a chtění, když mnohé výzvy k takovýmto prožitkům, které jsou pro nás pracně připraveny – utkány nebeskými tkalci, od sebe odvrátíme, odsuneme na vedlejší místo? Snad jedině rozum, nám vždy hravě vysvětlí a odůvodní, proč tyto velmi vzácné chvíle mnohdy nevyslyšíme. Dokážeme si však představit, že nám jednou bude ukázáno, kde jsme měli a mohli být díky těmto momentům a my jsme to  nevyslyšeli?

Zde musím vyslovit prosbu: „Pane, prosím, nechť těchto chvil zapomnění, je co nejméně.“

Byl jsem kdysi v podobné situaci a pohrával si s myšlenkou, že se jedné takové chvíle možná neúčastním. A to jenom proto, že jsem v danou chvíli nedokázal v citu dohlédnout, co všechno mohu prožít a přitom pomoci nádhernému ději, který pro lidstvo už teď znamená mnoho! Jsou to chvíle a prožitky, které pro nás nedokáže připravit nikdo jiný než Stvořitel – Bůh skrze celé Stvoření a všechny jeho služebníky i pomocníky, včetně bytostných!

Je třeba si uvědomit, že vždy když vnímáme a cítíme, že se můžeme zúčastnit něčeho ojedinělého, krásného, naprosto jiného, bude nám náš rozum dost často překážkou ve správném rozhodování. Není to nic neobvyklého, jelikož díky špatným okolním vlivům i ztrátě všech lidských ušlechtilých hodnot pouze  korespondujeme s naučeným rozumovým vnímáním světa. Často tak podřizujeme náš život i svobodnou vůli v rozhodování omezenému chápání smyslu života, nebo různým duchovním, ezoterickým, materialistickým a vědeckým naukám. Nic z toho nám naši nádobu života nenaplní více, než poznání naší služby Nejvyššímu a v pokoře poznávat i naplňovat  Boží Vůli. Tyto věty platí hlavně pro všechny, co usilují k Pravdě a ke Světlu. Věřte mi, jelikož jsem směl vidět a prožít něco, co naplnilo mého ducha takovou vroucností a touhou smět pomáhat a naučit se sloužit Stvořiteli, že slzy mi stékaly po tváři, srdce bušilo a můj duch cítil spojení a sounáležitost s proudem síly tak krásným a povzbuzujícím, že žádná slova se tomu nedají dost přiblížit. Stál jsem  napřímen a hleděl k nebi s díkem, že smím tu být. Nebyl jsem sám, kdo z mužů takto prožíval tyto vzácné chvíle. Bylo to harmonické souznění s nimi i se Světlými bojovníky ze světlých výšin.

Kdyby v tu chvíli nastala bitva, “vyhrajeme“!!!

Ta síla a odvaha, které tu byly s námi a v nás, byly obrovské.

Po tisíc let se budou scházet muži a ženy, bojovníci i služebníci, ke vzdání díku za Světlé pomoci, ochranu i naději pro nás a tuto zem. O těchto i dalších vzácných chvílích, které na této zemi probíhají, se bude psát a vyprávět po generacích, a mnozí z nás jsme na zem přišli hlavně kvůli nim i dalšímu dění, které tyto chvíle provází: „Nepropásněme je v zapomnění na náš SLIB, ve zvyklostech všedních dnů, v lenosti, strachu, či váhání!“

Co chceme předávat svým dcerám a synům? Zdevastovanou a rozprodanou naší zem, Českou zem? Nebo snad dnešní pokřivené lidské hodnoty? Či snad zapomenuté, nepochopené, překroucené vědění o Stvoření a jeho zákonitostech? Podvědomě víme, že to nestačí, ani nebude. Vnitřní neklid s prázdnotou bude narůstat. A spoléhat jenom na vyšší vedení je také scestné. Každý z nás se musí probudit a prožhavit ve svých darech - hřivnách skrze své myšlenky, slova a činy.  Už teď je znovu a znovu připravováno – tkáno nebeskými tkalci mnoho chvil, na kterých můžeme zesílit a prožít opravdovost Stvořitele, našeho Boha a Pána, jeho zákonů a všeho, co nám daroval do opatrování a k zušlechťování. Vzbuďme se a rozpomeňme!

Připomenu, že nic není náhoda, nic už nebude tak, jaké je to právě teď. Vše je v pohybu, kola jsou roztočena, kostky vrženy, pomoci připraveny. Též náš čas je vyměřen a je na nás, jestli jej využijeme, nebo budeme pouze přihlížet “z kupé vagonu“ dnešní doby, které sice také “někam“ jede, ale na druhé koleji je jiný vlak, který nemá takové pohodlíčko, ale  má skvělou cílovou stanici. Už však nezastavuje tak často, aby  se dalo přestoupit kdykoliv se nám zachce a navíc, nikdy nezastaví úplně, do něj se nastupuje za jízdy. Jak je psáno a dáno, velké dění ve Stvoření nezastavíte! Necháme se vézt, nebo budeme vézt. Co si vyberete?  

 

 Karel Kříž