Karel Čapek

Náboženská výchova

               

                Jedna mladá maminka mně vypravovala, že tedy neví, co má dělat: posílá svou holčičku ve škole do náboženství, ježto sama je tak pozadu, že ještě v to a ono věří; že pan páter povídá dětem o Kristu Pánu, o nebi, o pekle a ostatním, ale že pak slečna učitelka přijde a říká, že to, co povídá pan páter, není pravda a že mu děti nemají věřit, a že bude moc pěkný výlet, ale že ty děti, co chodí do náboženství, na výlet nepůjdou. A tak prý už její holčička nechce do náboženství chodit.

                Neznám tu slečnu učitelku; možná, že je jinak docela hezká a hodná; myslím však a doufám, že takových je hodně málo a že zrovna naši učitelé zakroutí hlavou nad její pedagogickou horlivostí; je to poprvé, co slyším takový případ. Myslím dokonce, že se tohoto kuriózního případu chytí lidovci a budou z něho vytloukat kapitál pro konfesijní školu; ale pak snad i ta slečna pochopí, že vlastně žene vodu na mlýn té části křesťanstva, které se právem říká klerikálové.

                S každou vírou je to taková divná a křehoučká věc; jistě lepší a osvícenější je věřit moudře než věřit slepě; ale troufá si někdo říci, že je osvícenější nevěřit vůbec nežli věřit? První možný náboženský pokrok je tolerance, totiž úcta a pozornost ke každé náboženské víře; konfesijní škola je tu proto, aby vychovávala děti v toleranci, ale ne v nevíře; a netolerance bezkonfeijních je stejně neosvícená jako netolerance kteréhokoliv konfesijního popa.

 

*

                Bezkonfesijní škola v dobrém, tj. velmi taktním a neutrálním plnění smyslu slova, by mohla a měla míti jednu přednost, o které se v diskusích neuvažuje, totiž ryze náboženskou; a je mi divné, že se jí církve nechopí s jistou ctižádostí. Není pochyby, že náboženské představy většiny věřících jsou docela dětské, vštípené obecnou školou, a že náboženství v lidu zůstává na úrovni asi tak desetiletého mozku. Náboženská nauka, která by chtěla k sobě obrátit dospělé, musela by se podávat daleko méně primitivně, méně formálně a dogmaticky, méně mechanicky; musela by počítat se složitější psychologií kritického rozumu, životní praxe a živé vnitřní účelnosti. Síť víry, jež by chtěla lovit dospělé duše, musela by být tkána pevněji a uměleji; bylo by tu místo pro náboženský pokrok a prohloubení. Náboženství by se muselo pustit do života a verbovat lidské duše – tak jako je trochu hrubě a nešikovně verbuje Armáda spásy. Bylo by méně zatemnělých a mechanických věřících, jako je tomu dosud, ale náboženská potřeba nových věřících by byla přesvědčenější a zralejší. Snad by to dokonce byla jistá náboženská obnova, nový věk kázání evangelia (kteréhokoliv) mezi pohany. Že se katolická církev tak tuze ohání proti bezkonjfeiní škole a proti volné soutěži ve věcech víry, to jí dává vlastně špatné vysvědčení; necítí se už patrně dosti prvokřesťanská, aby dobývala duši za duší mocí slova, morálky a životní účelnosti.

 

*

 

Co tedy je  křikem po konfesijní škole? Upřímně řečeno: nárok na konfesijní školu by byl oprávněn jen tehdy, kdyby tzv. škola bezkonfesijní vystupovala jako protikonfesijní, ať jde o církev jakoukoliv. Je neoprávněné, pokud škola úmyslně nekříží náboženskou výchovu rodiny a soukromého života. Na škole nemá padnout jediné křivé a nenávistné slovo proti bližnímu, ať je to v ohledu náboženství, národnosti nebo politiky. Škola nevychovává pokrokáře nebo klerikály či já nevím co, nýbrž jenom lidi. Učitel, který  vede děti v té či oné nesnášenlivé a plytké lidské víře, jedná s nimi jako s potemněnci, kteří by vůbec nebyli s to jednou si na svůj vlastní rozum a vlastní zkušenost získat své životní náhledy. Hrst elementárních znalostí a rozumná životní etika, podávaná slovem i příkladem, to je vše, čeho lze žádat na škole; a přidá-li se k tomu ještě zdraví a radost, zaplať pánbůh: je toho dost pro největší pýchu vychovateů.

 

1923