Karel Čapek

Mravní výchova

 

                Prosím vás, okřikněte mne: píšu o tomto důležitém tématě a ani nevím, jsou-li už nějaké cvičebnice mravnosti pro střední školy. Možná, že jsou pěkně rozděleny na hlavy a paragrafy a že tam není jediná věta, která by nebyla mravná a ušlechtilá; je tam jistě citován Komenský a Konfucius, Tolstoj a Masaryk, Mill a Budha. Nepídil jsem se po té knížce jen proto, že bych ji asi stěží přečetl.

                Povídá-li se o tom, že se má na střední škole přednášet mravouka, napadají mne dvě nemilé otázky: 1. Čí mravouka? Ona totiž není jen jedna; je jich nejmíň veletucet. Z toho veletuctu se buď dá udělat citátová koperdeka, nebo tedy takový výtažek, takový bakterií prostý zdravotní a posilující destilát, který má všechny možné přednosti, jenom žádnou chuť. Nebo se vybere jedna určitá mravouka, ale pak nevím, čí a proč zrovna ta. 2. A jak se bude ta mravouka přednášet? Zajisté v mnohých případech s touto náramnou zajímavostí, jako se přednáší latina nebo krystalografie: „Tedy, hoši, pozor, dnes přistoupíme k hlavě čtrnácté, tedy povinnosti k bližnímu,“ a tak dále, až na konec: „Naučíte se to od odstavce prvního ,povinnost k bližnímu rozdělujeme´ až po slova ,poskytnouti vzájemné pomoci´.“ Vyučování je často jen řemeslo; školní přednáška je někdy jen rozbreptaný výklad nějaké knížky vydané ve školním knihoskladu, a to tedy je takzvaná vyučovací osnova.

                Nejsem proboha reformátor; ve svém životě jsem učil jediného žáka, a stal-li se z něho, kloučka zeleného, boxér polotěžké váhy, není to jistě zásluha mé pedagogické metody. Ale představuji si okresní město, kde je nová obecná škola, staré gymnasium, na náměstí podloubí a mnoho jiných věcí. Ať je to sebeospalejší a tišší městečko, jsem dosti nenapravitelný optimista co do hodnoty praktického lidského života, abych věřil, že by se tam bez námahy našel obchodník, který by jednou za rok – řekněme v takových nedělních kursech mravouky – povídal větším i menším žáčkům o etice hospodářství, o praktické a mravní hodnotě solidnosti, o důvěře a opatrnosti, riziku a poctivosti, přesnosti a ztrátě; nebo občan, který by jim pohovořil o etice veřejné správy, o jejích těžkostech, odpovědnosti, o poctivosti a šetrnosti v hospodaření veřejnými penězi; státní úředník, doktor, soudce, fabrikant, lesník, dělník, sedlák, já nevím kdo všechno. Věřím, že každý by dovedl něco říci z okruhu své zkušenosti, neboť každý životní okruh a každý úkol má své užití základních etických pravd – užití, jež je důležitější než sama mravní zásada. Možná, že by to koktal všelijak a vytahoval ze sebe slova stejně těžko jako své peníze; možná, že by se kluci zprvu – z nezvyku – posmívali novému kazateli, ale brzo by přešly rozpaky na jedné i na druhé straně. Předpokládám, že by to byli mužové dosti loajální a taktní, aby se drželi svého kopyta a nezneužili své exorty k tomu, aby před dětmi polemizovali s jinými osobami nebo vážnými náhledy.

                Myslím, že to je jediná konkrétní laická a občanská mravouka, která by měla skutečný, životní a docela nepapírový smysl výchovný. Dávno už nejsem žáček; ale kdykoliv mluvím s nehloupým člověkem kteréhokoliv oboru práce, vždycky odcházím poučen – prakticky i eticky. Nezáleží na slovech, nýbrž na příkladu zkušenosti, který by se rozvinul žákům před očima. Byly by to prarůzné okruhy příkladů, etika ženy vždy by se nesla k životu rodinnému, etika dobrého lékaře by nerozlučně srůstala s hygienou, etika hospodářského člověka by se starala o podnikání a peníze, etika komunálního pracovníka o veřejné otázky a etika soudce by mluvila o zákonech; a kdyby se nadto našel rozumný a jemný učitel, který by dovedl žákům krátce rekapitulovat a zařadit smysl vypravovaných zkušeností a zásad, bylo by to už to nejkrásnější, co lze dospívajícím lidem v okruhu mravouky dodat.

                Páni pedagogové, nikdo z nás nenapíše takovou mravoučnou knížku, která by všemu rozuměla a dovedla jakžtakž spojit křížící se etické zájmy tohoto světa. Mravní poučení, jehož by se dětem a žákům takto dostalo z různých úst, by jistě nebylo stejnorodé a jednosměrné; ale něco by z toho v mladých hlavách zůstalo, a táta doma, učitel ve třídě, život na ulici by to pomalu doplňoval a vyjasňoval; ani maličký člověk se neučí z jediného slabikáře, přes všechny výchovné osnovy. Ano, je a má a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem. A aby ta byla podána konkrétně, názorným vyučováním, příkladem a ne poučkami, to by bylo tak dobře, že to ani nedovedu vřeleji říci.

               

1923