Karel Čapek

Literatura a veřejnost

 

                Je pravda, že vztahy mezi českou literaturou a českou skutečností nejsou dost hluboké a intenzivní?

 

                O tom jsem už psal jinde, nebudu se tedy opakovat. Ale aby se nedála křivda na literatuře: Copak najdete v jiných oblastech psaní a mínění víc těch hlubokých a intenzivních vztahů k české skutečnosti? Podívejte se na noviny a ostatní tisk, poslechněte si, o čem a jak se mluví; co je v tom křivého zaujetí, heslovitosti a koneckonců skutečné neznalosti věcí, lidí i poměrů, jak málo vlastní zkušenosti, jak málo faktů! Jen si všimněte, jak vypadá česká skutečnost v očích průměrného českého člověka. Každý hluboký a intenzívní vztah znamená zhodnocení; řekněme si upřímně, jak se svou českou skutečností nakládáme – v tisku, ve veřejném mínění a kde čím. Naše literatura se celkem pohybuje na půdě života důkladně znehodnoceného; prosím vás, co potom na ní chcete? Na většině našich názorů i sporů je vidět neúctu ke skutečnosti, strannost a nekritičnost, neobjektivitu a strašně málo ochoty přesvědčit se, nekřivdit a poctivě hledat pravdu. Užil jsem jednou slova „noetické lajdáctví“; dovolte, abych je opakoval jako dobový a veřejný rys.

                Pozor na to: říká se „vztah ke skutečnosti“ a myslí se často něco docela jiného, a sice takzvané řešení dobových problémů. Míní se, že literatura má ty problémy řešit. Jenže skutečnost je něco víc než šachová úloha nebo rovnice; skutečnost se neřeší, nýbrž poznává. Kolumbus neřešil problém Ameriky, nýbrž objevil ji. Shakespeare nerozřešil problém Hamleta tím, že ho nechal v posledním aktě zamordovat, nýbrž objevil věčný typ Hamleta. Básnictví nic neřeší, nýbrž nalézá, objevuje, odhaluje skutečnost a její konflikty. Nejhlubší a nejintenzívnější vztah ke skutečnosti je poznat ji, poznat její krásu i hrůzu i bolest i směšnost; vždy mít oči otevřeny, vždy ji vidět nově, vždy ji vykupovat ze zevšednění a zvykovosti. Žádné řešení neudělá tečku za tento věčný a tvořivý akt poznávání. Chcete-li, aby literatura hledala opravdu poznání, žádejte na ní především, aby byla svobodná ve svém pohledu: aby děj se co děj, udržela svobodu osobnosti a ducha.

 

Je vskutku mezi politiky a lidmi veřejně činnými u nás nepoměrně málo těch, kteří by měli intimnější a hlubší vztah ke kultuře?

 

                Nevím. Neznám je všechny a neznám je dost blízce, abych mohl soudit, jaké jsou jejich soukromé záliby v knihách a umění. Myslím, že v tom ohledu se příliš neliší od ostatních povolání. Domnívám se, že bychom stejně mohli uvažovat, není-li také mezi našimi řediteli bank, fabrikanty, obchodníky, statkáři, advokáty a tak dále nepoměrně málo těch, kteří by měli intimnější a hlubší vztah ke kultuře. Proč zrovna žádat od politiků a veřejně činných lidí, aby byli jiní než naše společnost? Pravíte, že „dříve byli politikové a lidé veřejně činní kulturnější“. Ano, snad; ale také buržoazie byla kulturnější nebo se aspoň o to snažila, aspoň to považovala za svou povinnost. Není-li dnes mnoho Riegrů, není ani Náprstků nebo Hlávků. Proč? Tu otázku jste nepoložili; vedla by ovšem daleko, ke zkoumání naší společnosti a k úvahám o postupu a míře jejího duchovního úpadku.

                Abychom nebyli nespravedliví k politikům: máme presidenta, který je filosof a veliký čtenář; přítomně máme čtyři ministry, kteří jsou universitními učiteli, a tedy snad přímo náležejí do rubriky kulturního života, je řada veřejných osobností, o jejichž kulturních zálibách se dá mluvit – a je nesporně víc politiků, kteří mají kloudný vztah ke kultuře, než literátů a umělců, kteří mají hlubší vztah k politice. Promiňte, tohle se jaksi nerýmuje; kulturní kruhy, které politikou víceméně okázale pohrdají, by si neměly naříkat, že k nim politika není dost protektorská nebo galantní. Doufám, že kultura není hezká holka nebo květinka, aby se nechala milovat a hýčkat. Pravda, není hlubšího vztahu mezi politikou a kulturou; ale každý „hlubší vztah“ musí být obapolný – aby tu byl, musila by sama kultura jevit jistý veřejný a politický aktivismus; musela by aspoň spolehlivě a veřejně zastávat určité kulturní jistoty – už proto, aby mohla být kritikou veřejného a politického konání. Nepřejme si, aby kultura byla objektem veřejné a politické pozornosti, dokud není zároveň jejím spolurozhodujícím subjektem. Položil bych otázku takto: jde o to, aby politika a veřejnost měly větší zájem o kulturu, nebo spíš o to, aby kultura měla hlubší zájem o politiku a veřejnost? Chce být kultura čímsi chráněným  nebo čímsi vedoucím? Nebudeme žádat na každém umělci, aby volil tento druhý úkol, jenž je veliký a přísný; jeho poslání třeba je, aby se probíral ve stříbrných strunách nebo snil nad čeřením vody. Ale ve své celosti kultura je síla, jež je povolána duchovně řídit cesty lidí. Síla neslužebná a nesmírně odpovědná; ve své svobodě podrobena jenom pravdě; v nejvyšší míře veřejná a politická. Politika ani veřejnost tu nejsou proto, aby se o ni protektorsky staraly, ale aby jí nakonec byly vedeny. Jenže to ovšem záleží na té kultuře a její zralosti.

                Je ovšem porušena rovnováha ve vztahu ke kultuře i na straně politiky a politiků. Myslím, že by nám většinou upřímně řekli, že na kulturní život nemají pokdy a že mají jiné starosti. To je sice nepochybně pravda, ale ta pravda označuje stav hodně nedobrý. Jednak politikové, kteří vlivem svého povolání pozbývají styků s děním kulturním, ztrácejí tu jistou životní univerzálnost, jež má býti živým obsahem každé pravé a dobré politiky; stávají se jednostrannými lidmi praxe a přestávají plnit politickou funkci vůdcovství duchovního; a pokud kultura znamená duchovní svobodu, ztrácejí i tuto a stávají se tělem i duší lidmi jedné partaje, jedné myšlenky a jedné tabulky hodnot; zkrátka podléhají hrozné profesionální deformaci, a deformovaná, jednostranná, životně úzká je nutně i jejich politika. Za druhé: demokracie, kterou naše politika ex offo zastupuje, je plod určité koncepce filosofické a kulturní; politika, která ztrácí stálou a živou kulturní orientaci, odcizuje se duchovním základům demokracie. Pozor na politiku, která deformuje a vysušuje své vykonavatele: neboť bude odumírat ze svého vlastního nitra, nedostatkem duchovního života.

 

Proč u nás většina literátů hraje ve veřejném života tak malou úlohu?

 

                A no, proč? Podívejte se, kolik spisovatelů je ve více méně těsném vztahu k novinám, tedy k vlastním orgánům veřejného života; a všimněte si, mnoho-li toho mají co říci ve věcech veřejných a obecných. Většinou se spokojují s tím, že vykonávají nebo rádi by vykonávali vliv na literaturu a literáty, že vladaří ve své kulturní rubrice – a po tom ostatním jim nic není. Zpravidla je ničím nevylákáte, aby si lámali hlavičky starostmi, které přesahují sféru jejich zájmů. Pravda, můžete namítnout, že by se často chovali diletantsky ve věcech, které nejsou věcmi jejich métier; zajisté, ale jde právě o požadavek, aby literáti nebyli diletanty a malými Moricky ve věcech veřejných nebo politických. Aby se snažili být orgány kulturního poznání a kulturního svědomí. Pak by namnoze vypadala žurnalistika jinak – i literatura jinak. Chci tedy říci: většina spisovatelů má habaděj příležitosti, aby měli slovo ve vedení veřejného mínění; proč se té příležitosti občas nechápou? Proto snad, že neradi nesou svou jemnou kůži na trh? Nebo proto, že sami jsou profesionálně deformováni a nedovedou myslit o ničem jiném než o věcech výlučně literátských? Že nemají dost vážných vztahů k ostatním dějům lidským – i kulturním? Myslím, že kdyby literáti měli co říci, řekli by to, a neptali by se ani, zda svět jejich slovům naslouchá dost uctivě; neboť pak by jim šlo o věc a ne o úlohu, kterou při tom hrají.

                Ale ovšem: jít se svou troškou do mlýna veřejnosti, to předpokládá také cosi jako autoritu. Je jiná otázka, proč u nás literáti a jejich názory mívají tak málo veřejné autority. Myslím, že vedle jiných příčin (jako bývá nekompetence, ušlechtilá mlhavost a papírovost) se dá ta jistá nevážnost vysvětlovat také tím, že právě mezi literáty panuje zpravidla osvědčená vzájemná nevážnost. Clericus clerico lupissimus. Prosím vás, kdo z nás literátů už nebyl od svých druhů z povolání bezpočtukrát vylíčen jako beznadějný a slabomyslný pitomec, fušer, podvodník, odbytá veličina a tak dále? Jakápak autorita potom; veřejnost by musila být hloupá, kdyby si z literátů něco dělala; kdekterý novinářský anonym může spisovatele odbývat jako mizernou chamraď; žádná čest není tak laciná jako čest básníků. Je to tak, a nedá se nic dělat. Ale přesto -

                Ano, přesto spisovatelé nejsou a nebudou omluveni za to, že zůstali svému národu a své době dlužni svůj plný podíl.

 

 

1934