Co pro nás znamenají Vánoce?


Karel Čapek Literatura a mravnost V diskusi o kritice jsme slyšeli již několikero oddechnutí, že spor je u konce. Obávám se, že toto oddechnutí je předčasné. „Nebyl nikdo usvědčen z nepoctivosti ani korupce,“ libuje si jeden z kritiků, „nebyl jmenován ani jediný talent, jejž kritika umlčela, nebyl dán ani jediný inciativní popud po kritickou metodu či prai, nebyla ani oddělena zrna od plevy.“ Čili „nic se nestalo“, jak kdysi lapidárněji řekl jeden primátor. Nezávidím nikomu uspokojení z toho, že „se nic nestalo“. Byl bych v tomto případě raději, kdyby se něco stalo, kdyby například kritikové z povolání místo advokátské obhajoby běžné kritické praxe nám řekli něco kloudného o funkci kritiky. Nečetl jsem všechno, ale zdá se mi, že popsali v té diskusi dost papíru; tvrdí-li nyní, že výtěžek sporu je nulní, říkají tím zřetelně, že oni sami nenapsali k věci nic, co by stálo za zapamatování. Patrně nemají co říci – jinak by spor nebyl pro ně marný; uvítali by v něm aspoň příležitost říci, co je kritika a čím je jim. Ale nic se nestalo a ti páni z povolání jsou s věcí hotovi. Nemají do ní dál co mluvit. Ale ne ti druzí. Pro nás druhé není otázka kritiky a kritičnosti vyřízena a netýká se jenom knížek a premiér; pro nás spor hodnot nebude zajímavou osobní záležitostí, nýbrž věcí skutečnosti a poznání, pravdy a omylu, intelektuální odpovědnosti. Budiž konstatováno, že kritika z povolání se této odpovědnosti zřekla. Tím diskuse přechází do jiných rukou. * Em. Rádl položil v Přítomnosti otázku, co znamená mravní odpovědnost, co znamená především povinnost demokratická pro spisovatele; podle jeho „prostého, snad šosáckého“ názoru „jako básník nepřestává být básníkem, když vypravuje svým dětem pohádky, tak nepřestává být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky, když bere do ruky básnické pero“. Tento názor není ovšem tak prostý, jak vypadá. Pokud mne se týče, žádal bych pro spisovatele tu nejplnější odpovědnost a ukládal bych literatuře nejvážnější povinnosti. Ale, jak známo, „být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky“ znamená něco radikálně jiného v Rusku, něco jiného v Německu nebo Itálii, něco jiného u nás; různé jsou ideály, které se tu nebo tam ukládají výchově a obecnému věření. Pochybuji, že prof. Rádl (kdyby ho osud uvrhl do jiné země) byl ochoten být slušným členem hitlerovské společnosti se všemi jejími závazky a že by za tím účelem bral do ruky filosofické pero; obávám se, že by spíše byl z těch autorů, jejichž knihy jsou páleny ohněm nebo vymítány z knihoven jako díla špatných občanů a nehodných otců rodin. Odpovědnost literatury je vážné téma; ale dnes by bylo neméně aktuální mluvit také o svobodě a nezávislosti literatury a ohradit se proti tomu, aby svoboda myšlení a slova měla být rušena ve jménu společenských závazků a vládnoucích názorů. Literatura může být vnitřně odpovědná jenom tam, kde je svobodná; bez svobodného rozhodování, bez volnosti svědomí a ducha není žádné pravé odpovědnosti. Každá reglementace literatury, ať ji vykonává politická moc nebo církev, moralismus nebo móda, společnost nebo kritika, je zásahem do intelektuální i mravní odpovědnosti literatury. * Ještě se vrátíme k Rádlově otázce, přestává-li být spisovatel slušným členem lidské společnosti, jakmile bere do ruky básnické pero. Rozumí se, že ne; ale musíme se ještě dohodnout na tom, co je to „společnost se všemi jejími závazky“. Není-liž pravda: společnost, to jsou také zvyklosti a konvence, předsudky a módy, fráze, pověry, lži a pokrytectva, šablony a přežité normy, nedostatky rozumové a citové; je ctí literatury a filosofie, že až dotud tak často revoltovala proti společnosti a rušila ji v jejím zpohodlnění. Hleďte i zrak, i sluch má sklon ke konvenčnosti; tu přicházívá nové malířství nebo nová hudba a rozbíjí toto zmechanizované a netvořivé vnímání. I živá řeč se stává soustavou ošoupaných a prázdných slovních mincí; tu zase básnictví ruší konvenci společenského jazyka a vrací slovu jeho původní výraznost. Nic naplat, umění je řád i vzpoura, je tím obojím z moci a milosti tvůrčího života; tryská z hloubi své doby a zároveň překonává to, co v ní je malé, omezené a neživé. Splnit „všechny závazky společnosti\|“, to je privilej kýče; pravé umění překračuje, co je dáno společností a dobou. V prvé řadě umění obohacuje život, neboť stále nově objevuje živoucí skutečnosti a možnosti. Jsem si vědom toho, že pravím-li „život“, kladu tím něco, co nějak uniká mravní kvalifikaci; život je, jak se říká, mimo dobro a zlo. * Ano, ale život člověka ne. Život člověka je skutečnost mravní, ať chceme nebo ne. Protože je to skutečnost duchovní. A protože je to skutečnost sociální. Čím je cokoliv lidského duchovnější a sociálnější, tím silnější a vážnější etický nárok na to klademe. Jsou některá umění téměř fyziologická; nebudeme kompromitovat etické ideály tím, že bychom je poslali dělat kázání radostem smyslů. Ale čím výš umění vystupuje na žebříku duchových a sociálních úkolů, tím přísnější odpovědnost na sebe bere. * Prosím vás, jaká odpovědnost. Komu odpovídá umění: Obecenstvu? Kritice? Dějinám? Úspěch u obecenstva bývá v obráceném poměru k mravní ceně díla; soud kritiky bývá jednostranný, pedantní nebo jalový; a soud dějin přichází trochu pozdě. Literární dílo je odpovědno samo sobě: může být nemravné, ale za to platí svou vlastní malostí; může být moudré a hluboce mravní, ale jen tehdy, bude-li velikým dílem básnickým. Řečeno upřímně a bez estétství: není nemravného umění. Krása, dokonalost, velikost nemůže být nemravná, protože nemůže být duchovně a lidsky malá, malicherná a nízká. Existuje nemravná literatura; ale jdeme-li věci na kloub, přijdeme na to, že ta amoralita je zároveň uměleckou nepravdou; že se v ní vyjadřuje jistá povrchnost nebo schválnost, papírové hračkářství, póza, provokace, neprožitost nebo snaha o zajímavost; nebo že je to nepřetavená struska osobního života, nějaká vnitřní zborcenost a malomyslnost, která pokřivuje i dílo. Kýč bývá mravně hrubý ze své vlastní tuposti a malosti, literátština bývá imorální z vypočítavosti, ale pravé básnictví není nemravné, tak jako není nemravná pravda. Bylo by rovněž těžkým nedorozuměním, kdybychom s prof. Rádlem putovali od díla k dílu a měřili, které je mravnější. Starejme se o to, které je umělecky dokonalejší a hlubší, ve kterém je poznáno, zformováno a zhodnoceno víc z věčného lidství. Kdyby si papírový, lživý, netvořivý spisovatel vypůjčil pro své dílo sebekrásnější etické ideály, bude to dílo mravně bezcenné, protože ty mravní hodnoty v něm budou jen zmalicherněny, zploštěny a zbaveny života. * Ale básnictví nelze předpisovat žádný mravní standard: ne proto, že je mimo dobro a zlo, ale proto, že si musí na svou vlastní pěst razit cestu k mravním hodnotám. Básnictví není pastorace, nýbrž hledání a objevování. Básník není učitel, ale, jak říkala antika, vates. Jeho dílo je vidění věcí, jež jiní lidé možná budou vidět po něm. To mu ukládá závazek: vidět skutečně, vidět pravdivě a jasně, dívat se pozorně a vlastníma očima, zírat daleko a obzírat široce; neklamat, nehrát si, nepovídat lži o něčem, co nezná nebo po čem mu nic není. Básník spolutvoří svět, v němž lidé žijí; nedává jim pouček, ale rozšiřuje a naplňuje obsahem jejich skutečnost. Za to je literatura eticky odpovědna, činí-li tuto skutečnost hlubší, moudřejší a lidsky cennější, naplňuje-li ji životem nebo papírovinou, poznáním nebo verbalismem, láskou nebo lhostejností. A za to je eticky odpovědna i kritika, aby uváděla jistotu v tento svět duchovních skutečností, aby vypěstila v lidech zkoumající a třídící zkušenost literátní. V tom smyslu je funkce kritiky stejně tvořivá jako funkce básnictví; neboť má podíl na skutečnosti, v níž žijí a se kterou se obeznamují duše lidí. 1933	Obsah textů Hlavní stránka

Karel Čapek

Literatura a mravnost

V diskusi o kritice jsme slyšeli již několikero oddechnutí, že spor je u konce. Obávám se, že toto oddechnutí je předčasné. „Nebyl nikdo usvědčen z nepoctivosti ani korupce,“ libuje si jeden z kritiků, „nebyl jmenován ani jediný talent, jejž kritika umlčela, nebyl dán ani jediný inciativní popud po kritickou metodu či prai, nebyla ani oddělena zrna od plevy.“ Čili „nic se nestalo“, jak kdysi lapidárněji řekl jeden primátor.

Nezávidím nikomu uspokojení z toho, že „se nic nestalo“. Byl bych v tomto případě raději, kdyby se něco stalo, kdyby například kritikové z povolání místo advokátské obhajoby běžné kritické praxe nám řekli něco kloudného o funkci kritiky. Nečetl jsem všechno, ale zdá se mi, že popsali v té diskusi dost papíru; tvrdí-li nyní, že výtěžek sporu je nulní, říkají tím zřetelně, že oni sami nenapsali k věci nic, co by stálo za zapamatování. Patrně nemají co říci – jinak by spor nebyl pro ně marný; uvítali by v něm aspoň příležitost říci, co je kritika a čím je jim. Ale nic se nestalo a ti páni z povolání jsou s věcí hotovi. Nemají do ní dál co mluvit.

Ale ne ti druzí. Pro nás druhé není otázka kritiky a kritičnosti vyřízena a netýká se jenom knížek a premiér; pro nás spor hodnot nebude zajímavou osobní záležitostí, nýbrž věcí skutečnosti a poznání, pravdy a omylu, intelektuální odpovědnosti. Budiž konstatováno, že kritika z povolání se této odpovědnosti zřekla. Tím diskuse přechází do jiných rukou.

Em. Rádl položil v Přítomnosti otázku, co znamená mravní odpovědnost, co znamená především povinnost demokratická pro spisovatele; podle jeho „prostého, snad šosáckého“ názoru „jako básník nepřestává být básníkem, když vypravuje svým dětem pohádky, tak nepřestává být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky, když bere do ruky básnické pero“. Tento názor není ovšem tak prostý, jak vypadá. Pokud mne se týče, žádal bych pro spisovatele tu nejplnější odpovědnost a ukládal bych literatuře nejvážnější povinnosti. Ale, jak známo, „být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky“ znamená něco radikálně jiného v Rusku, něco jiného v Německu nebo Itálii, něco jiného u nás; různé jsou ideály, které se tu nebo tam ukládají výchově a obecnému věření. Pochybuji, že prof. Rádl (kdyby ho osud uvrhl do jiné země) byl ochoten být slušným členem hitlerovské společnosti se všemi jejími závazky a že by za tím účelem bral do ruky filosofické pero; obávám se, že by spíše byl z těch autorů, jejichž knihy jsou páleny ohněm nebo vymítány z knihoven jako díla špatných občanů a nehodných otců rodin. Odpovědnost literatury je vážné téma; ale dnes by bylo neméně aktuální mluvit také o svobodě a nezávislosti literatury a ohradit se proti tomu, aby svoboda myšlení a slova měla být rušena ve jménu společenských závazků a vládnoucích názorů. Literatura může být vnitřně odpovědná jenom tam, kde je svobodná; bez svobodného rozhodování, bez volnosti svědomí a ducha není žádné pravé odpovědnosti. Každá reglementace literatury, ať ji vykonává politická moc nebo církev, moralismus nebo móda, společnost nebo kritika, je zásahem do intelektuální i mravní odpovědnosti literatury.

Ještě se vrátíme k Rádlově otázce, přestává-li být spisovatel slušným členem lidské společnosti, jakmile bere do ruky básnické pero. Rozumí se, že ne; ale musíme se ještě dohodnout na tom, co je to „společnost se všemi jejími závazky“. Není-liž pravda: společnost, to jsou také zvyklosti a konvence, předsudky a módy, fráze, pověry, lži a pokrytectva, šablony a přežité normy, nedostatky rozumové a citové; je ctí literatury a filosofie, že až dotud tak často revoltovala proti společnosti a rušila ji v jejím zpohodlnění. Hleďte i zrak, i sluch má sklon ke konvenčnosti; tu přicházívá nové malířství nebo nová hudba a rozbíjí toto zmechanizované a netvořivé vnímání. I živá řeč se stává soustavou ošoupaných a prázdných slovních mincí; tu zase básnictví ruší konvenci společenského jazyka a vrací slovu jeho původní výraznost. Nic naplat, umění je řád i vzpoura, je tím obojím z moci a milosti tvůrčího života; tryská z hloubi své doby a zároveň překonává to, co v ní je malé, omezené a neživé. Splnit „všechny závazky společnosti|“, to je privilej kýče; pravé umění překračuje, co je dáno společností a dobou. V prvé řadě umění obohacuje život, neboť stále nově objevuje živoucí skutečnosti a možnosti. Jsem si vědom toho, že pravím-li „život“, kladu tím něco, co nějak uniká mravní kvalifikaci; život je, jak se říká, mimo dobro a zlo.

Ano, ale život člověka ne. Život člověka je skutečnost mravní, ať chceme nebo ne. Protože je to skutečnost duchovní. A protože je to skutečnost sociální. Čím je cokoliv lidského duchovnější a sociálnější, tím silnější a vážnější etický nárok na to klademe. Jsou některá umění téměř fyziologická; nebudeme kompromitovat etické ideály tím, že bychom je poslali dělat kázání radostem smyslů. Ale čím výš umění vystupuje na žebříku duchových a sociálních úkolů, tím přísnější odpovědnost na sebe bere.

Prosím vás, jaká odpovědnost. Komu odpovídá umění: Obecenstvu? Kritice? Dějinám? Úspěch u obecenstva bývá v obráceném poměru k mravní ceně díla; soud kritiky bývá jednostranný, pedantní nebo jalový; a soud dějin přichází trochu pozdě. Literární dílo je odpovědno samo sobě: může být nemravné, ale za to platí svou vlastní malostí; může být moudré a hluboce mravní, ale jen tehdy, bude-li velikým dílem básnickým. Řečeno upřímně a bez estétství: není nemravného umění. Krása, dokonalost, velikost nemůže být nemravná, protože nemůže být duchovně a lidsky malá, malicherná a nízká. Existuje nemravná literatura; ale jdeme-li věci na kloub, přijdeme na to, že ta amoralita je zároveň uměleckou nepravdou; že se v ní vyjadřuje jistá povrchnost nebo schválnost, papírové hračkářství, póza, provokace, neprožitost nebo snaha o zajímavost; nebo že je to nepřetavená struska osobního života, nějaká vnitřní zborcenost a malomyslnost, která pokřivuje i dílo. Kýč bývá mravně hrubý ze své vlastní tuposti a malosti, literátština bývá imorální z vypočítavosti, ale pravé básnictví není nemravné, tak jako není nemravná pravda. Bylo by rovněž těžkým nedorozuměním, kdybychom s prof. Rádlem putovali od díla k dílu a měřili, které je mravnější. Starejme se o to, které je umělecky dokonalejší a hlubší, ve kterém je poznáno, zformováno a zhodnoceno víc z věčného lidství.

Kdyby si papírový, lživý, netvořivý spisovatel vypůjčil pro své dílo sebekrásnější etické ideály, bude to dílo mravně bezcenné, protože ty mravní hodnoty v něm budou jen zmalicherněny, zploštěny a zbaveny života.

Ale básnictví nelze předpisovat žádný mravní standard: ne proto, že je mimo dobro a zlo, ale proto, že si musí na svou vlastní pěst razit cestu k mravním hodnotám. Básnictví není pastorace, nýbrž hledání a objevování. Básník není učitel, ale, jak říkala antika, vates. Jeho dílo je vidění věcí, jež jiní lidé možná budou vidět po něm. To mu ukládá závazek: vidět skutečně, vidět pravdivě a jasně, dívat se pozorně a vlastníma očima, zírat daleko a obzírat široce; neklamat, nehrát si, nepovídat lži o něčem, co nezná nebo po čem mu nic není. Básník spolutvoří svět, v němž lidé žijí; nedává jim pouček, ale rozšiřuje a naplňuje obsahem jejich skutečnost. Za to je literatura eticky odpovědna, činí-li tuto skutečnost hlubší, moudřejší a lidsky cennější, naplňuje-li ji životem nebo papírovinou, poznáním nebo verbalismem, láskou nebo lhostejností. A za to je eticky odpovědna i kritika, aby uváděla jistotu v tento svět duchovních skutečností, aby vypěstila v lidech zkoumající a třídící zkušenost literátní. V tom smyslu je funkce kritiky stejně tvořivá jako funkce básnictví; neboť má podíl na skutečnosti, v níž žijí a se kterou se obeznamují duše lidí.

1933