Markéta Ovsíková
Blízké setkání se dřevem (zážitek ze semináře CESTA STROMŮ)
Mám ráda procházky po lesoparcích a zámeckých zahradách. Nořím se do zeleně a bytostně nasávám její vyživující sílu. Dotýkám se stromů a v duchu se jich ptám: jak se daří? nebo: co už jste všechno zažily, když už tady stojíte tak dlouhý čas? Zatím jsem nikdy „neslyšela“ odpověď, jen někdy zažívám v blízkosti některého z nich zvláštní pocit. Ale možná je to tak, že přání je otcem myšlenky. Zároveň si uvědomuji, jak málo o stromech vím. Dostalo se mi ale možnosti prožít společně s rodinou jeden krásný den v přítomnosti dvou lidí, kteří toho o stromech a dřevu vědí moc. Bylo to na semináři Cesta stromů v Lužických horách.
Dřevo se hudbou odívá
Pan Karel Kříž vede seminář se svou krásnou paní Irenou. Zahájí jej tím, že po krátkém přivítání zahraje na fujaru. Stát na trávě a být obklopen stromy, poslouchat ševelení listů a zpěv ptáků, to je krásná chvíle sama o sobě. Pokud se do toho všeho začnou linout tóny hudby, prožitek je umocněn a člověk se dostává na krátký okamžik do jiné úrovně bytí. Něco se otevírá a zdá se, že jsme něčemu blíž. Čemu? Snad sami sobě. Tóny dozní a pan Karel se pustí do povídání. Vymezený čas stačí jen na část toho, co o stromech ví, co načetl v knihách, co sám vypozoroval. Otevírá se před námi nevyčerpatelné téma.
Chvála ždímačkám
Pan Karel před lety začínal s dřevěnými výrobky a šlo to pomalu. Všechno dělal ručně včetně broušení a konečného dohlazování. Stále nemohl přijít na to, jak práci vylepšit, zjednodušit a urychlit. Až jednou k němu přišel v noci sen, který mu přesně popsal, co má udělat, až ráno vstane. Pak Kříž vypráví: „Měl jsem jít do sklepa a najít starou ždímačku po babičce. Už jsem se nemohl dočkat rána.“ Ze staré ždímačky si pan Karel vyrobil – přesně podle návodu ze snu – elektrickou brusku na dřevo. Nakonec se přesně hodila na opracování drobných dřevěných předmětů, jako jsou příbory, spony do vlasů, hřebeny apod. Od té doby sbírá ty nejstarší elektrické ždímačky, o kterých tvrdí, že vydrží být i celý den zapnuté, motor se nepřepálí a přitom je krásně tichý. Pokud někdo takovou vlastní, Křížovi za ni budou rádi!
Není klient jako klient
K programu semináře nepatří jen poslouchání, ale také si můžete některý z výrobků dovyrobit, to znamená obrousit, ohladit a napustit voskem a olejem. „Někteří lidé nechtějí nic vyrábět, ale jen poslouchat. Jiní se zase nehnou od brusky a smirkového papíru“, vysvětluje pan Kříž. My jsme patřili do druhé skupiny. Od chvíle, kdy se před námi otevřela krabice plná dřevěných „polotovarů“, které jsme si mohli opracovat a odnést domů, se bruska nezastavila. Pod rukama se nám tvarovaly lžíce a amulety na krk a při tom jsme stále nasávali další informace. Třeba o Keltském stromovém kruhu, který je něco podobného jako Zvěrokruh, jen si podle data narození nehledáte sluneční znamení, ale „svůj“ strom (rozdělení podle stromů najdete na stránkách pana Kříže nebo v knížce Keltský stromokruh, která ale vůbec není k sehnání). Zajímavé bylo také poznání, že každý strom roste do spirály, nebo názorná ukázka, jak vlastně rostou větve.
Vzhůru do skal
V druhé půlce semináře, poté, co je bruska vypnuta a uklizena a žaludky účastníků uspokojeny, se skupinka vydá autem do Jetřichovic. Tam vykročí s batůžky na zádech na krásnou procházku po hřebeni. My jsme v těch nejvyšších místech narazili na keříčky obsypané borůvkami, takže jsme si osladili chvíli a zamodřili pusy. Na chvíli jsme se zastavili u skupiny krásných vysokých buků, jejichž vysoko položené koruny připomínají deštníky (a také tak fungují). Dozvěděli jsme se, že bukové lesy byly v dávných dobách inspirací pro stavbu prvních chrámů. Další krásné okamžiky jsme si dopřáli na místních vyhlídkách z vrcholů pískovcových skal. Nádherné výhledy na Lužické hory byly podmalovány tóny z fujary, kterou si pan Karel statečně celou dobu nesl s sebou.
Den se nachýlil k závěru, předpokládaný sestup na parkoviště se více jak o hodinu posunul. Hovor plynul dál a dál, ale bylo potřeba se rozloučit. Ještě píšeme poslední zápisky do bločku, znovu a znovu se dotýkáme hlaďoučkých dřevěných předmětů a máváme paní Ireně a panu Karlovi s přáním, že se přeci ještě někdy potkáme.
Koukněte na: https://www.stromyazivot.cz/
